Aby byl „KONÍČEK“ skutečně „KONÍČKEM“ …

konicky„KONÍČEK“  je obyčejně vnímán jako soustavná volnočasová aktivita, činnost, která nás baví a těší, daří se nám – činnost, kterou máme prostě rádi…„Našla si“  nás (my jsme si našli ji!) a z náhodného zabavení se stalo postupně něco, co bytostně potřebujeme, bez čeho už si svůj život (v té které jeho etapě) nedokážeme (nechceme) představit.

Kdy se stane z náhodné zábavy „KONÍČEK“?

Musíme společně ujít kus cesty a musí nám být „spolu“ dobře. „KONÍČEK“ (hobby = záliba, libůstka; Klimeš L., Slovník cizích slov) je to, čím se zabýváme dobrovolně, co dělat můžeme a chceme, ale nemusíme... A právě v tom je jeho přitažlivost. To by si měli uvědomit ctižádostiví rodiče, kteří někdy chybně zaměňují původně „KONÍČKY“ svých dětí za povinnosti. Tím je, bohužel, řadí do kvalitativně zcela jiné kategorie, než kam ze své podstaty patří… Povinnost svazuje – „KONÍČEK“, aby skutečně „KONÍČKEM“ byl (a mohl jím i nadále zůstat) – musí těšit.

I naše KONÍČKY“(stejně jako mnohé další v životě), se v čase logicky proměňují, k některým se náš vztah postupně prohlubuje, některé opouštíme, abychom se mohli „potkat“ s jinými. To je zákonitý vývoj, kterému není třeba se bránit. A měli bychom ponechat už  i menším dětem možnost volby, čemu se touží ve svém volném čase věnovat. Nepromítejme své vlastní ambice (třeba kdysi nenaplněné) do zájmů svých dětí, nechme je samostatně objevovat (a objevit) to, co jim bude přinášet radost, nezbytné uspokojení, co jim prozáří každodennost, posílí sebedůvěru a dodá sebevědomí, co je učiní šťastnými…

To je přirozené poslání, význam, přínos „KONÍČKŮ“ pro náš život.

Každý máme vrozené dispozice pro něco jiného, nejsme naštěstí (být nemůžeme – a jistě ani nechceme!) všichni stejní… To  víme, a proto je třeba konkrétní danou skutečnost přijmout. Jednoduše  –  nevzkřísíme v sobě (ve svých dětech) pozitivní vlastnosti (dovednosti), pro které jsme předpoklady po předcích nezdědili, a je žádoucí a dobré posilovat (rozvíjet) ty , které nám „do vínku“ dány byly… (Podobně to je – v této souvislosti –  i s vlastnostmi negativními, které lze ovládnout pouze částečně, ne však zcela.) Tento nezbytný úhel pohledu je třeba zprostředkovat dítěti už od nejútlejšího dětství. Mělo by chápat, že odlišovat se jeden od druhého je naprosto přirozené, že rozmanité dovedností (ale i nedostatky) nás charakterizují, činí jedinečnými, nezaměnitelnými, individualitami.

Rozhodně nejsou – pro své schopnosti či nedostatky –  jedni lepší nebo horší než ti druzí – „ jen“  se jim dostalo jiných dispozic, které pak v životě přirozeně uplatňují. Dítě brzy snadno pochopí, že něco neumět, nezvládnout (nebo si osvojit jen částečně) není žádná ostuda. Že i tomu, kdo vyniká určitým talentem (dispozicemi), se zpravidla jiných schopností nedostává tam, kde zase excelují jiní… Umožněme proto svým dětem zaměřit se na to, pro co evidentně předpoklady mají, a nedopusťme, aby se trápily „KONÍČKEM“ nešťastně (ať už z jakéhokoliv důvodu) „zvoleným“…

Nabídněme – zprostředkujme (ale nevnucujme!) – dětem  optimální cestu,  kudy se mohou (ale nemusí!) vydat vstříc své spokojenosti, životnímu naplnění… Jenom tak je reálná šance, že je „KONÍČEK“ bude provázet třeba celým životem, vnášet jim do něj – v každé jeho etapě – pozitiva a přispívat k tolik potřebné životní harmonii…

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *