Půda si musí odpočinout

Své přátele rozčiluji nejčastější dětskou otázkou: „Proč?“ Protože když se bavíme o zahradničení, o pěstitelských postupech a různých principech, téměř každý mi z nich umí citovat spousty pouček, jak se má co dělat. A je jedno, jestli sami mají zahradu, zda mají desítky let praxe rytí a kopání v zahradě své, u tchýně nebo znají zeleninu jen ze supermarketu. Moje nejoblíbenější hláška je, že „půda si musí odpočinout“.


I toť nedávno jeden z mých kamarádů se chtěl přede mnou blýsknout svými znalostmi osvědčených postupů a zahlásil, že část půdy musí zůstat ležet ladem. Tak se ptám to moje „Proč?“ Vytáhl další poučku „Půda si musí odpočinout“. Já jsem změnil repertoár a suše jsem odpověděl: „Půda není sval“. Odpovědi jsem se dočkal až za chvíli: „Neboť to tak dělali kdysi“, zná můj názor na současné moderní zemědělství devastující půdu i vodu. Dočkal se mého „Proč?“, ale neuměl odpovědět.

Chcete vědět, proč kdysi nechávali půdu ležet ladem, „odpočívat“ a proč si myslím, že je to dnes nesmysl?

Půda to není jen suchá zem, dalo by se říci na jemno rozemletý štěrk. Rozdíl mezi pouští a naší půdou je ve schopnosti udržet vodu a život. Humózní půda obsahuje nejen zbytky rostlin, které se rozpadly na menší kousky a shnily. Obsahuje i zbytky rostlin, které prošly trávicím traktem hmyzu a červů, žijících v půdě a také zpracovány bakteriemi. Po našem řečeno obsahuje hovna.

Většina zemědělců a zahrádkářů u pojmu „půda“ vidí jen flóru. Rostliny, kořínky, jejich zbytky, plevel, semena. Faunu nevnímají, potlačují. Nanejvýš tak připustí existenci hrabošů. Ale celý ten podzemní svět, který v podstatě pracuje pro ně, ten si nepřipouštějí, neexistuje pro ně. A proto je jejich pohled na půdu omezen.

Růst jakékoliv rostliny odčerpává z půdy živiny, které kořeny ze země rostlina vytahuje, aby je zabudovala do svých pletiv. Hmota (a energie) se v přírodě neztrácí, pouze se mění její podoba ve věčném koloběhu. A tak rostlina, která vzešla z půdy, vody a slunečního záření (a plynů ve vzduchu) se po čase opět mění na živiny, které po odumření jejích pletiv jsou absorbovány do půdy. Nebo na teplo a plyny do vzduchu, když moderní zahrádkář spálí zbytky rostlin, které mu zůstaly po sklizni konzumovatelný plodů.

V minulosti se půda většinou po dvou letech pěstování třetí rok nechala neobdělávaná. Nic se neselo ani nesázelo, aby plodiny neodčerpávali živiny. No to neznamená, že na ní nic nerostlo. Jen že nebyla obdělávána. Tedy „nevŕtalo“ se do života v půdě, bakterie i hmyz se nechal klidně pracovat. Tedy dodával se do půdy humus, odstraňovali se zbytky kořínků a později se zaoralo „zelené hnojení“, tedy to, co na půdě ležící ladem vyrostlo samo od sebe. Dnes to nazýváme plevel. Zelené hnojení se používá i dnes, sejí se rostliny, které se později zkosí či zaorávají. Jen málokdo ví, proč se zkosí. Protože rostliny udržují poměr mezi nadzemní a podzemní částí. Pokud bujnou rostlinu zkosíte, uvolní část kořenů, zbaví se jich. I s absorbovaným dusíkem. Tím dusíkem, který je potřebný pro růst pěstovaných plodin. Zaorání nadzemních částí je vlastně umrtvení rostlin a dodávka potravy pro pozemní faunu v půdě. Aby měla z čeho tvořit trus, tedy po našem zahrádkářském „humus“.

Zkusme si to zrekapitulovat. Půdní živočichové od bakterií po červy a brouky potřebují klid a materiál, aby mohli žít a recyklovat pro nás. Obojí jim můžeme dopřát ponecháním půdy ladem.

Jenže tím přicházíme o efektivní třetinu půdy na pěstování. Dvě třetiny obrábíme, jedna třetina „odpočívá“. Ačkoliv my už teď víme, že nic není v klidu, celé prohnojování a zúrodňování běží na plné obrátky, stačí že se do toho žížalám nestaráme.

Tato nevýrobní třetina byla trnem v oku plánovačům. Nejdříve britským během 2. světové války, kdy potřebovali menším počtem lidí nakrmit hodně národa a zejména vojáků. A pak komunistickým u nás po válce a převratu. Nejdříve zabavily půdu ležící ladem (tehdy ještě bývalí partyzáni neměli vystudovanou VSZ v Suchdole) a později začali pole přihnojovat umělými hnojivy. Kterými po čase docílili zasolování polí (opět na to „něco vynalezli“) a zabití půdního života. Kam dospělo zprůmyslnění zemědělské produkce a velkovýroba potravin vidíme dnes na pultech kterýchkoliv supermarketů a v čekárnách lékařských ordinací.

Zpět k humusu. Aby se humus v půdě doplnil, musí mít půdní živočichy čas a materiál na jeho vyprodukování. V minulosti se to řešilo ladem. Při hledání řešení, jak ušetřit každý třetí rok nicnepěstování se musíme, jako vždy často, obrátit k přírodě. Kdo kdy viděl, že by si les dal každý třetí rok pauzu?

Co tím myslím? Problém současného pěstování je přílišná sterilita. Vadí nám každý plevel, hurá na něj s chemií. Vadí nám každý brouček, hurá na něj s chemií. A když seberte úrodu, hurá dočista do čista vyčistit záhony a políčka. Nic tam nenecháme, vše spálíme. Někteří tedy ne, dáváme to do kompostu. Nebo správněji, my část dáváme do kompostu a část zůstává „na poli“.

Na našich záhonech stále něco leží. Nejčastěji slámový mulč nebo nastýlka ​​ze sena, ale na podzim, po sklizni, i nastříhané stonky původních rostlin. Až do jara. Přikrývají půdu, omezují vypařování, tvoří vrstvu potravy pro půdní faunu. Jsou zásobárnou živin. Na jaře dáváme zkompostovat jen nerozložené hrubé části. A doplňujeme čerstvou vrstvou slámy.

Když to někdo u nás na zahradě vidí, posloucháme pak otázky typu „Kdy odstraníte tu kopu?“ Nebo „Kdy uklidíte ten mulč?“. Tehdy, když někdo v lese shrabe a odstraní listí, spadané plody a jiný „bordel“. A jsme zase u té přehnané touze po čistotě zahrady.

Vezmeme potravu těm, co nám pomáhají s úrodou. Jen proto, abychom měli dobrý pocit, že máme v zahradě uklizeno. Budoucí hnojivo zlikvidujeme, abychom pak mohli koupit umělé práškové hnojiva pro zvýšení výnosů. A zabíjíme už tak vyhladovělé půdní živočichy. A zdražujeme svou produkci potravin, zvyšujeme vynaloženou námahu při pěstování.

Trvalým řešením je trvalé mulčování záhonů a políček.

Viděl jsem několik hektarové pole kukuřice, které bylo zamulčované slámou. I v největším suchu byla kukuřice zelená a měla palice, zatímco na vedlejším poli kukuřice pěstována současným způsobem byla beznadějně vyschlá. Viděl jsem pole jahod, zamulčované slámou. Je jasné, že mulčování není metodou pouze pro malé záhony, ale najde své uplatnění i při pěstování ve velkém. Nastýlka trvale brání růstu plevelu, vypařování vody a postupným rozkladem poskytuje zdroje na tvorbu humusu, takže odpadá dodatečné přihnojování.

Když najdete způsob a hlavně v sobě odvahu trvale mít pokryté pěstitelské plochy mulčem ze slámy, sena nebo listí, nebudete muset každý třetí rok nechávat políčko ladem, aby si „odpočinulo“. Namísto každoročního přihnojování nebo nárazové regenerace půdy ji budete doplňovat živinami permanentně.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *