Spím méně, spím polyfázicky

spanek Lidé jsou naučeni, že mají spát v noci a nejlépe osm hodin. A přes den mají být vzhůru a pokud možno pracovat. Pokud ne u zaměstnavatele, tak doma a „věnovat“ se rodině. Toto zachovávání „přirozeného cyklu“ vedlo až k takovým absurditám, že během povinné vojenčiny musel mít voják osm hodin v kuse každý den, či spíše večer (kromě cvičení a poplachů) na spánek. Odkdy jsem se ale rozhodl ignorovat tuto roky nám vštěpováno „přirozenost“, spím celkově méně a stihnu toho celkově víc.


Když sledujete maminky na mateřské a jejich děti, velmi snadno si všimnete, že nespí osm hodin v jednom kuse, ale spánek si rozdělují na několik částí v rámci jednoho čtyřiadvacetihodinového dne. I děti v mateřské škole odpoledne na chvíli si lehnou a spí. Když si podíváte starý film, velmi často tam vidíte lidi, kteří si odpoledne „dají dvacet“ a zchuti si schrupnou, aby pak pokračovali v přerušené činnosti.

A v zemích jižněji od nás, v Itálii či Španělsku, je i dnes stále v kurzu odpolední siesta. Čas vyhrazený odpočinku, kdy se nepracuje. To jen turisté ze severu Evropy se dožadují pozornosti v tři odpoledne …

Takže jsem si řekl, že to s tou „přirozeností“ asi nebude takové, jak se nám snaží namluvit „ti shora“ a odmítl jsem ve svém nitru tezi, že děti vyrostou z potřeby odpoledne si na chvíli zdřímnout. A vyzkoušel jsem to, jaké to je vrátit se zpět a pospat si i odpoledne.

dite

Kdysi, když jsem ještě poslouchal rádio a ty každodenní žvásty, vyplňující čas mezi draze placenou hudbou a jakožeZprávami, zamyslela se jedna moderátorská dvojice nad tím, kolik kdo potřebuje spát a když zabloudili do říše zvířat, upřímně litovala slečna moderátorka antilopu, která podle ní „chudák malá, když spí jen osm minut denně „. Podle té blondýnky se antilopa nevyspí, ale podle mě antilopě stačí právě osm minut, na rozdíl od člověka, který musí spát osm hodin, aby své tělo a mozek zregeneroval.

Opravdu musí?

A proč musí člověk spát?

Málokdo si uvědomuje, že spánek pomáhá odpočinout nejen tělesné schránce, ale i mozku. Že nepotřebujeme jen uložit své svaly a uvolnit klouby a chrupavky, abychom mohli říci, že jsme si odpočinuli. Že kromě toho musí i mozek snížit svou aktivitu (neboť nepřestává pracovat ani ve spánku, jen nejede na plný plyn), abychom mohli říci, že jsme připraveni na nový den.

V oblasti těla uskutečnila zajímavý pokus americká armáda. Dvě jednotky pěchoty, srovnatelné výcvikem i kondicí, nechali pochodovat stejnou trasu. První z nich šla tak dlouho, dokud vojáci zvládli udržovat tempo s plnou polní na zádech, pak si odpočinuli a znovu pokračovali v pochodu. Druhá jednotka pochodovala 45 minut, pak měli 15 minut pauzu, během níž seděli nebo leželi. A pak znovu se vydali na pochod. Co myslíte, která jednotka došla dál?

V první moment by nepoučený člověk řekl, že ta první, co se neflákala, ale šla a šla. Jelikož ale dávám tento pokus jako test, u těch, co převažuje šedá mozková kůra nad svalovou hmotou už asi tuší, že výsledek nebude takový jednoznačný, jak by se mohlo zdát. A je to opravdu tak. Parta pěšáků, která často odpočívala, dokázala za den projít větší kus cesty, podala větší fyzický výkon, než ti, co se hnali za mílemi vpřed. Dovolili totiž svému tělu regenerovat se dříve, než bylo velmi unavené, tedy „nabíjely se“ z vyšší úrovně a proto mohli pochodovat svižněji a v konečném důsledku i déle.

Dřívější odpočinek, než padáme únavou, dovolí tělu podat lepší výkon. A proč by to tak nemohlo být i s mozkem? Tak jsem to vyzkoušel.

Měl jsem k tomu ideální podmínky. Jako freelancer jsem skončil začátkem léta dlouhodobý kontrakt, který vyžadoval mou častou přítomnost na pracovištích klienta v běžné pracovní době. Ostatní zakázky oblasti obsahového marketingu mi tedy dovolovaly pracovat „kdy chci“. Takže když jsem si jednoho pěkného odpoledne řekl, že se mi jaksi dřímá, že by to chtělo kávu, namísto voňavého šálku oblíbeného nápoje jsem si lehl na gauč v obýváku. Nikdo nebyl doma, ticho a klid.

Vzbudil jsem se asi za hodinu, proběhl maily v notebooku a šel si uvařit kávu. Od rána jsem měl připravený na psaní článek pro klienta. „Zbouchal“ jsem ho ani nevím jak, za chvíli byl napsán a po kontrole a opravě drobných chyb jsem musel konstatovat, že jsem ho napsal mnohem rychleji, než jsem plánoval.

Můj odpolední spánek měl ještě jeden důsledek. Večer, či spíše v noci, se mi v obvyklou dobu nechtělo jít spát, zůstal jsem vzhůru asi ještě dvě hodiny, než jsem si lehl. Očekával jsem, že ráno budu dospávat, ale opak byl pravdou. Vstal jsem ještě o půl hodinu dříve, než obvykle. A pustil se do psaní pro klienty, protože ráno se mi píše nejlépe, když jsem odpočatý.

Z jednoho náhodného experimentu nelze vyvozovat závěry. Ale já jsem takto fungoval asi deset dní, dokud mou šňůru odpoledních schrupnutí nepřerušili povinnosti, které se nedaly odsunout a odpoledne jsem musel být vzhůru a věnovat se povinnostem. Ale po pár dnech jsem se opět vrátil k systému odpoledního spánku, který trvá od půl do půldruhé hodiny.

A tady je pro mě platný závěr:

Pokud si odpoledne lehnu na gauč nebo i do postele a spím asi jednu hodinu, tak:

– Po probuzení odpoledne se mi lépe pracuje, všechno zvládám snadněji a rychleji, než kdybych byl celý den vzhůru, jako „slušní lidé“ a pracoval v kuse.
– Večer dokážu pracovat déle a celkový výkon odpoledne je vyšší, než bez spánku odpoledne.
– Jedna hodina spánku odpoledne mi nahradí dvě hodiny spánku v noci, celkově tedy spím o hodinu méně, než kdybych spal jen v noci v jednom kuse.
– Vypiji o jednu kávu méně, což ale není ani výhoda ani nevýhoda, to je jen fakt bez jakéhokoliv významu.

Takový spánek „na více krát“ se odborně nazývá polyfázický spánek, přičemž těch fází, tedy spánků, může být i více, tři či čtyři za den. To jsem nezkoušel, protože se bojím, že budu do druhé rána čumákovat u počítače a už o páté budu zase pracovat 😀

spim

Jeden čas jsem pravidelně cestovával autem do zahraničí. Odjezd z domu o jedné po půlnoci, celých osm hodin práce na PC a návrat domů kolem půlnoci. To bylo i na koně hodně. Když jsem odcestoval o hodinu dříve a nad ránem jsem si zdříml v autě na parkovišti u dálnice, zvládl jsem celou cestu bez problémů a bez únavy. A s mnohem lepší koncentrací na cestu a provoz. A nemyslím si, že odpočinout si potřebovali moje svaly.

Je mi jasné, že pospat si odpoledne nemůže člověk, který pracuje v běžné firmě. Jsou nějaké hodiny pro veřejnost, zákazníky, na výsledky práce čekají jiní kolegové. Pravda je však taková, že špičkové technologické firmy (Google, Facebook, Microsoft) nabízejí svým pracovníkům kromě špičkově vybavených pracovišť i relaxační možnosti. Tito lidé však pracují hlavou a jsou velkým přínosem pro své zaměstnavatele. Na rozdíl od většiny našich „chlebodárců“, kteří považují zaměstnance za otroky bez jakýchkoliv práv či potřeb. A po opotřebení je nahradí jinými nezaměstnanými.

Já se však považuji za svobodného člověka a dělám si co chci a kdy chci. Přijmu zakázku, která mě zajímá a posune vpřed, odmítnu takovou, kde bych otročil bez možnosti vlastní realizace. A i proto si mohu dovolit spát tehdy, když to moje tělo potřebuje a nikoli pouze tehdy, kdy mi to někdo dovolí.

Mimochodem, věděli jste, že existují dohady, které zmíněný polyfázický spánek připisují i takovým velikánům, jakými byly Leonardo da Vinci, Napoleon Bonaparte, T. A. Edison, Nikola Tesla, Winston Churchill? Ten posledně zmíněný říkával, že nebude stát, když může sedět a nebude sedět, když může ležet. A že spal odpoledne, je známá věc. I to, že pracoval v noci. A dokázal Britům vyhrát válku.

Tomáš Votruba je povoláním programátor, který navíc studuje psychologii a v rámci projektu Media Workshop připravuje také mikrokurzy na téma spaní. Na otázku, co přinesl polyfázický spánek jemu odpovídá: „Více času mi přineslo více klidu, tedy méně stresu. Mám čas na lidi, které jsem předtím musel zanedbávat, jsem produktivnější než ostatní, aniž bych se musel sedřít. Dělám, co chci (k. j. dobrovolničím), protože vím, že si mohu takto velkorysé nakládání s časem dovolit. Nejsem nucen k nezdravému pragmatismu a sobectví. Polyfázový spánek tedy vidím jako řešení, které zlepší nejen váš život, ale i vaše mezilidské vztahy. Vyžaduje sice určité přizpůsobení životního stylu, například bych asi těžko mohl přijmout práci na plný úvazek s pevnou pracovní dobou, ale odmění se vám nepopsatelně dobrým pocitem a zvýšenou hladinou energie.“

Zatím se mi nepodařilo spát bifázicky půl roku v jednom kuse. Vždy to musím na několik dní změnit pro vnější okolnosti. Ale když se dá, odpoledne mám hodinku pro sebe. Vrátí se mi větší výkonností, více dosáhnu.

notebook a kava

Stačí si vzpomenout, jak se vám velmi chtělo přemýšlet a pracovat v těchto letních vedrech. Než bych se trápil nad počítačem dvě hodiny nad tím, co mi většinou trvá půlhodinku, lehl jsem si a pospal. Když jsem vstal, byl jsem na tom lépe s hlavou i tělem a posunul jsem si pracovní aktivitu na noční dobu, kdy teplota klesla na přijatelnou úroveň. A protože jsem nešel spát vyčerpaný, snadno se mi brzy ráno vstávalo, abych se pustil do práce v době, kdy to bylo tělu příjemné a pro hlavu bezproblémové.

Freelancerem jsem se stal i proto, abych si sám určoval životní a pracovní tempo. Svoboda vám dá netušené možnosti. Vyzkoušejte!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *