Staré spolužačky

Nedávno jsme měli setkání spolužáků. Vlastně dvě setkání. Nejprve setkání abiturientů a pak ještě ze základní školy. Nevím, které z nich bylo zajímavější a zábavnější.


Spolužáci ze střední se setkáváme více méně pravidelně. A docela se na to těšíme. Přestože pár spolužáků se vídáme i ve městě, přece jen toho času na pokec mnoho nebývá, takže jednou za pět let si popovídáme každý s každým, i s těmi, kteří musí do města našeho mládí přijet.

No a na posledním setkání kdosi zmínil, že za dva týdny se chystá setkání spolužáků ze základní školy, celého ročníku. Bylo nás pět tříd, tedy celkem slušná spousta dětí. Ale prý na toto v pořadí již druhé výroční setkání je zatím přihlášeno asi čtyřicet lidí. A tak jsem si řekl, že se přijdu podívat i já. Zaregistroval jsem se a ve stanovený večer se dostavil před zvolenou restauraci.

Veselé to bylo už od začátku. Ty dvě paní před vchodem jsem nepoznal, ony mě ano. Musel jsem být hezké kvítko 😉 Ačkoliv je pravda, že jsem před lety z titulu své práce i hobby byl dost známý na veřejnosti. Uvnitř jsem se pozdravil se všemi již přítomnými, i těmi, co přišli za mnou. A všichni jsme pochopili, že ten dlouhý pohled při podání ruky znamená „Kdo k čertu jsi?“ A představili jsme se.

Jsou spolužáci, na které člověk nezapomene, možná i proto, že se s nimi setkává ve městě. Ale že jsem nepoznal Láďu, se kterým jsem pár let seděl v jedné lavici, to mě dostalo. Nepoznával jsem spolužáky z tříd na opačném konci chodby, to jsem chápal. Ale to nevadilo. Když jsem se bavil s někým, koho dobře znám, vždy se přidal do debaty někdo, koho jsem já nepoznával, ale můj kámoš ano. Zábavě to nebránilo.

Samozřejmě debatu jsme dali i s holkama. S některými jsem v kontaktu často, setkáváme se na ulici nebo pracovně, viděli jsme se na setkání před dvěma týdny. Ale mnohé z přítomných žen mi byly zcela neznámé. A některé jen změněné časem. Potěšitelné bylo, že se představovali svým dívčím jménem, ​​jinak bychom byli zcela out 😉

žena…

Kde jsou ty časy, kdy jsme za „našimi holkama“ ve třídě pálili. Jenže tehdy na základní škole jsme pro ně byli malí. Ony raději chodili „na procházky“ s klukama z vyšších ročníků nebo rovnou se středoškoláky. Brali jsme to jako křivdu, že jim nejsme dost dobří.

A když nyní na setkání nás chodili při debatě vyrušovat, abychom si šli s nimi zatančit, poznamenal jeden z kámošů: „Všimli jste si, jaké jsou ty naše spolužačky staré?“


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.