Téměř každé léto jsou slyšet ze všech stran stížnosti, že jaký je zase deficit vláhy v půdě a že takové sucho je devastační. Že škodí lidem i přírodě, jak v zahradách nic neroste a že i zavlažování je problém, protože studny vysychají, dešťová voda z nádrží se už spotřebovala a v potocích jí také moc neteče. A naději, že když už konečně zaprší. No ale jsme vlastně připraveni na to, že pršet bude?
Ale jak přinášejí zprávy, připraven na déšť není téměř nikdo. Alespoň ne na ten pořádný. Protože jen takový dokáže zvýšit hladinu vody v půdě, po čem všichni volají. Protože jinak by nemohly být zveřejněny následující informace:
V některých oblastech pod Tatrami spadlo více než 120 mm srážek, co způsobilo výrazný vzestup hladin řek a zvýšené riziko záplav.
Rekordní srážky zaznamenali i v dalších lokalitách jižního Polska, jako je Nowe Bystre nad řekou Wielki Rogožnik (97,2 mm), Ruszkowice nad Radomkou (118 mm) či Ropica Gorna (86,3 mm), kde denní úhrn téměř trojnásobně překonal předešlé maximum.
Ty totiž znamenají, že v lokalitě konečně napršelo, ale všechna voda beznadějně odtekla z půdy do vodních toků a tam hrozí zaplavit silnice i vesnice. A nejen v Polsku, úplně stejné to je i na Slovensku. Proč?
Nuž jedině proto, že půda není schopna zvýšené srážky absorbovat, tedy voda nevsákne hluboko do půdy. A když říkáme „půda“, máme na mysli povrch země v lesích, na polích, ve městech a vesnicích, i zahradách.
V zastavěných oblastech je to proto, že všechny volné plochy bývají v urbanizovaných místech zakryté pevnou vrstvou. Ať už je to beton nebo asfalt. Přes ně voda do do půdy nevsakuje, navíc i jejich podklady jsou řešené tak, aby s vodou neměli nic společné. A všechny takové povrchy jsou odkanalizované, tedy voda, která na ně naprší, je rychle zvedená betonovými škarpami a později potrubím do kanalizace či přímo do vodních toků. Úplně stejně se můžeme bavit o střechách budov. Stačí si jen představit nákupní centra na okrajích měst, o kolik povrchu schopného vsakovat dešťovou vodu, jsme přišli. Kolik vody se nevsákne do půdy, ale odteče do potoků a řek. A potom lamentujeme.
V lesních porostech se setkáváme se dvěma druhy problémů. Prvním jsou holoruby, kdy byly kompletně odstraněny stromy a povrch půdy je vystaven vodě, slunci a větru. Je-li to na svahu, a v lesích je to téměř vždy na svahu, stačí první déšť, aby vrchní vrstvu půdy splavil a obnažil podklad a přišli jsme o schopnost zadržet vodu na velkém území. Druhým jsou uježděné lesní cesty, které za deště působí jako vydlážděné toky, po kterých se voda valí dolu z kopce, namísto toho, aby tam zůstala v půdě, a v údolí způsobuje problémy, ať už sama voda, případně s obsahem bahna z lesa.
Tady jsme na hobby webu, proto se uvedeným leso-urbanistickým řešeními a jejich následky nebudeme zabývat. Ne, že by to nebylo důležité, ale nemáme na ně žádný vliv. Anebo vy snad můžete rozkopat parkoviště a rekultivovat ho na trávník s drenážní vrstvou? Ani s polemi toho moc neuděláme, nejsme-li jejich vlastníci a nehospodaříme-li na nich, zato popsat problémy a řešení můžeme, protože jsou totožná s těmi, jak to můžeme udělat v našich dvorech a zahradách či sadech na vesnici. A čím větší pozemek máme v péči, tím větší je naše odpovědnost za obnovu schopnosti půdy zadržovat vodu z deště.
Dva druhy deště
To, jak padá voda z nebe, můžeme popsat jako „májový deštík“ nebo „bouřka“ či snad „průtrž mračen“. Občas kroupy. Samozřejmě máme na mysli srážky ve vegetačním období, protože zimu mnozí zahrádkáři považují za dobu, kdy se do zahrady nechodí, protože zahrada „spí“ a sníh nejsou srážky, se kterými počítají.
Chyba, protože i sníh, který pak pomalu taje, je voda, která vsakuje do půdy, jestli tedy vsakovat může. A to, zda může, záleží právě od toho, kolik vody už v půdě je, do jaké hloubky a kolik ta půda dokáže ještě vody pojmout. A tady je kámen úrazu.
Většinově pořád za zahradu lidé považují pozemek,který je „době obdělaný“. Tedy na podzim po sběru úrody vyčištěn od jejích zbytků a zoraný, takto čeká do jara, protože však „jak všichni vědí“, v zimě zahrada spí. Ukazuje se, že v takovém případě spí leda tak zahrádkář.
Na jaře takováto holá půda, která by už-už zarostla v rámci sukcese, je důkladně „zpracovaná“ kultivátorem, co znamená jen to, že co jsme nepřevrátili vzhůru nohama na podzim, a tedy nezabili oboje druhy bakterií (které k životu kyslík potřebují – žijí na povrchu, a pro které je kyslík jed – žijí pod povrchem), teď rozmetáme na cimp-campr a žížaly rozmixujeme na „žížalí čaj“ – doslova. A myslíme si, že jsme zkypřili půdu. No o půdě můžeme těžko mluvit, protože půda nejsou jen drobné prachové a jílové částice, ale i mikroorganizmy, houby, uhlíkové frakce-humus a voda. Tedy na políčku máme namísto půdy jen substrát, i to suchý. Co se nevypařilo v zimě, vypaří se hned po rotavátoru. Protože do sázení a setí je povrch opět holý, vystaven slunci a větru.
A dešti, spadne-li nějaký. V případě „májového deště“ se srážky dokáží vsáknout do suché půdy, vždyť je jich sotva pár milimetrů. Při tom však, jak padají kapky vody z velké výšky a tedy i s celkem velkou energií, hrudky země jsou rozbíjené a rozplavované na menší kousky a prach v nich, anorganická složka, je vodou vyplavovaný od ostatních složek. Vytváří se tenká vrstva jemného blátíčka na povrchu půdy. Je-li dostatek srážek anebo prší déle, toto blátíčko dokonale pokryje povrch půdy, voda přestává vsakovat do ní, a na povrchu se vytvářejí malé, většinou mělké, kaluže. „Dobře napršelo“, řekne si hospodář, bez toho, že by změřil, kolik vody ve skutečnosti spadlo a jak hluboko se do půdy dostala. Však je v záhonech bláto a do zahrady se nedá jít. Dobrá výmluva není zlá, říkával Honza.
Jestli však přijde bouřka, vody je víc a padá rychleji, rychleji rozplavuje půdní agregáty, rychleji se ucpe povrch, možná předtím více vody vsákne do země, ale většina, spolu s tím blátem odtéká ze záhonů, projevuje se eroze půdy a nejúrodnější část půdy mizí před očima, jsme-li na svahu, zaplavuje údolí. Hrozí záplavy, bláto je na silnicích i loukách, voda proudí velkou rychlostí potoky, bojíme se záplav a čekáme, kdy už odteče pryč. „Dobře napršelo, nedá se na zahradě pracovat“ – notuje si hospodář, opět bez toho, aby věděl, kolik vody opravdu spadlo z nebe a kolik se jí dostalo do půdy. A voda beznadějně rychle opouští krajinu a ještě máme radost, že nás nezaplavila a odešla pryč. I když už za týden budeme čerpat vodu a zavlažovat záhony. Týden po dešti.
Když je krajina v pořádku
Že je něco běžné neznamená, že je to normální. A v případě deště je normální, že voda po dopadu na zemi do ní vsákne. Namítáte, že vždyť ano, ale schopnost půdy absorbovat vodu je omezená? Nuže jak kde. V Krakovanech u Piešťan na Slovensku a v naší zahradě ne. Přitom nespolupracujeme, zatím ne 😉 Jen využíváme stejné principy péče o půdu. Oni ve velkém, my v malém. Čtete správně, nemluvím o produkci zemědělských plodin, hovořím o péči o půdu. A produkce plodin je jen vedlejším efektem, zato ve velké hojnosti a k užitku všech zúčastněných. Tedy kromě velkododavatelů chemických postřiků a hnojiv, ti můžou „labu olízat“, kvůli nám by zemřeli hlady A vždyť proč ne, když neumí dělat něco skutečně užitečné.
Není to tak dávno, co u nás spadlo za 18 hodin, ani ne za 24, jako v Polsku, ale za osmnáct hodin, celkem 120 mm srážek. Pořádný příděl vody. A protože jsme na svahu od 30° nahoře po 3° dole na délce 200 metrů (a nad námi dalších 500 metrů louky ve svahu), očekávalo se zaplavení spodní části pozemku. Nuže, trochu vody jsme dole ve dvoře měli, i ve škarpě vedle něj. Téměř všechna vsákla. Ne dole ve dvoře, na celé ploše. Na horní louce, v prostředním sadě i v záhonech níže a nakonec i na trávníku úplně dole. Úvodní fotka k článku je z doby, když jsme zahradu koupili a tedy nestihli udělat naše opatření. A to je prosím fotka po týden trvajících deštích po asi 20 mm denně.
Loni při vyšších srážkách a kratším čase jsme to zvládli o dost lépe. V čem je rozdíl?
Před deseti lety se tu už delší dobu pásli ovce, tráva beznadějně vyžraná a udupaná. Teď jsou tady nasázené desítky ovocných keřů, desítky ovocných stromů, desítky kořenů vinné révy a asi jeden ar z celkové plochy tvoří zeleninové záhony, včetně dvou vyvýšených po 14 m2, umístěné v travnaté ploše, která není sečená níže, než 50 mm, ale jen v případě deštivého počasí. A tráva není sečená celoplošně, ale na etapy po různých blocích. A nad zahradou, v ovocném sadě, je mezi stromy tráva nechaná na „venkovskou květnou louku“, sečená také na etapy a v různých výškách.
Plochy záhonů, které netvoří souvislý celek, jsou mulčované slámou nebo senem. Pod mulčem půda není vysušována sluncem ani větrem, je vlhká a vhodná pro půdní organizmy, obohacující ji o humus – houbovitou strukturu schopnou přijímat vodu. Bonusem je, že tady neroste plevel a tedy není potřeba nic okopávat. Dalším bonusem je snížená potřeba zavlažování, co se projevuje na spotřebě elektřiny pro čerpadlo i v úspoře času při zavlažování.
Do půdy neryjeme
Mulčované záhony se nejen neokopávají, ale ani neryjí. Díky tomu má půda svou přirozenou strukturu a proto je schopna přijmout velké množství vody. O hodně větší, než běžné klasické okopané hezky vypadající záhony. Vypadají prý hezky, zato ale nefungují 🙁
Protože u nás je všude půda přikrytá buď trávou nebo mulčem, dopadající kapky nenaráží na půdu a nerozbíjí ji a nerozplavují, ale ztrácí svou energii dopadem na rostlinný povrch. A na povrch půdy už voda stéká pokojně a pomalu. Proto se nevytváří vrstva těsnícího mazlavého bláta z jílu, ale voda volně vsakuje do pórů v půdě. Neodtéká do škarp a potoků, kde by se spojila s jinými proudy od „klasických“ sousedů, nevytváříme předpoklady pro záplavy. Voda zůstává v půdě, je k dispozici trávě, zelenině, keřům a stromům a po dešti, když znovu nastoupí horka, nemusíme tak brzy zavlažovat, jako sousedé, protože vody zůstalo v zemi dost a na povrchu jejímu vypařování brání mulč. Ten současně chrání před přehříváním kořenový systém, takže rostliny nespotřebují tolik vody, jako u sousedů, na své ochlazování. A pod mulčem se dobře daří žížalám, bakteriím, houbám, takže vzniká další vrstva humusu, která ještě lépe přijímá vodu z dešťů. A proto nás nevystraší předpověď „strašných“ dešťů s celodenním úhrnem směšných 98 mm.
Nemluvě o tom, že je ekonomické pěstovat bez potřeby traktůrku, pluhu a jiných nástrojů, protože to jde i bez nich a navíc pro půdu je to daleko lepší. Spolu v kombinaci s nepoužíváním umělých hnojiv nedochází k devastaci půdního humusu, takže i rostliny se mají lépe. Pro „zapomnětlivé“ připomínám, že neorání má alternativu vždy přikrytého povrchu pěstitelských ploch. Buď nějakou rostlinou nebo mulčem ze slámy/sena.
Jak to dělají ve velkém
Kdo chce psa bít, hůl si najde a já často slýchávám, že to co děláme v malé zahradě, se nedá dělat na poli. Nuže, život je těžký a když jsi hloupý, je o to těžší. V Krakovanech to dělají skoro stejně, jako my v naší zahradě a mají skoro stejné výsledky. Tedy voda vsakuje do půdy a nevytváří erozivní strouhy a nesplachuje ornici z polí, nepotřebují některé „nevyhnutné“ stroje a mají nízkou spotřebu nafty i lidí/práce. A při přirozeném způsobu pěstování jsou rostliny, obilniny i ostatní plodiny odolnější vůči chorobám a škůdcům, takže se nepoužívají chemické postřiky, co má synergický efekt na kvalitu půdy a tím i výnosy pěstovaných plodin. Opět připomínám, půda musí být neustále zakrytá. Však se na to podívejte v linkovaném videu.
Podnebí se mění
Vtipy „Rádia Jerevan“ přestávají být vtipy, ale stávají se krutou realitou. Zkrátka dobře už bylo. I dobré podnebí už bylo. Deště už víc nebývají pravidelné a mírné, spíš nepravidelné, silné a prudké po dlouhém období tepla a sucha. I když průměrně může spadnout pořád stejné množství vody, spadne na méně pokusů a ve větších dávkách. A proto je důležité přinavrátit půdě schopnost napršenou vodu zadržet, nedovolit jí odtéct bez užitku do potoků, řek a potom moří a cestou dělat škody na polích, mostech, silnicích a domech.
Půda měla tu schopnost, než jsme začali do ní rýt stále hlouběji a převracet ji, v domnění že se jedná jen o kyprou hmotu bez života. Dnes už víme, že je to přesně obráceně, každý kousek hlíny překypuje překvapujícím množstvím a sortimentem různých živých organismů. Když se opět začneme k půdě slušně chovat, když ji přestaneme svou bohorovností ničit ve jménu okamžitých krátkodobých výnosů, ale zaměříme se na její dlouhodobé zdraví a úrodnost, zajistíme nejen schopnost absorbovat prudké deště, ale i poskytovat bohatou úrodu. A zjistíme, že změnou našeho chování se ještě i ušetříme bez toho, že bychom hladověli. Ušetříme jako lidstvo, hladovět mohou prodejci pluhů a chemikálií. Tedy zbytečností, bez kterých se umíme obejít, jen musíme začít dělat věci jinak a používat namísto svalů hlavu.
Potom může klidně pršet a nemusíme se obávat povodní a záplav. Že to jde, dokazují mnohé zahrady a minimálně jedno družstvo.
