Jako malý chlapec jsem vyrůstal v činžovním domě, kde radiátory byly jen na ozdobu a bytovková kotelna jen na obtíž. V každém bytě se topilo uhlím nebo dřevem. „Kamna Club“ v dětském pokoji rodiče zrušili a byt se vytápěl sporákem z kuchyně. Přišlo mi to tak normální a paneláky s centrálním vytápěním na 18°C mi připadaly chladné, na návštěvu se mi tam v zimě nikdy nechtělo.
Tato bytová romantika a ruce vytahané od uhláků skončily mou svatbou. Ale co se prý za mládí naučíš… Tak si to teď zopakuji. Z jara jsme koupili sousední dům a když jsme opravovali střechu, nevynechali jsme ani dva komíny. Dům sice má instalovaný plynový kotel a radiátory a je to velmi pohodlné temperování a topení, ale není zdarma. A temperování olejovými radiátory, napájenými z fotovoltaické elektrárny funguje v přechodném období, ale od začátku listopadu je energie ze slunce málo. Takže došlo i na to dřevo.
Do kuchyně je plánovaný normální sporák s troubou na pečení, ale rekonstrukce vnitřku nám mešká, takže sporák jsme ještě nekupovali, není ho kam dát. Zato jsme měli před dvěma léty koupená běžná kamna Peterky, pro jistotu, tak jsem do kuchyně dopravil ty a zprovoznil je. Kromě jiného to znamenalo nákup kouřovodu a kolen a zkrácení dýmové trubky o dvanáct centimetrů. A když jsem měl vše napasované, přišel čas všechno vyzkoušet.
Pro jistotu jsem v kamnech nejprve zapálil jen kus papíru, zda to nebude někde kouřit. Protože první test byl úspěšný, po dýmu ani vidu ani čuchu, odvážil jsem se zapálit pár suchých větviček. Když i tento test dopadl úspěšně, naložil jsem trochu suchého palivového dříví a po jeho zapálení jsme se šli ven pokochat dýmem z našeho nového komína a nových kamen.
No a pak už jen pravidelné přikládání, aby v kamnech nevyhaslo 😉 No a právě to je to nejzajímavější.
Nejvíc dřeva ve dvou dřevnících u domu je staré a měkké dřevo, stavební odpad. Sem tam nějaká silnější větev z tvrdého dřeva. A zjistit, kolik jakého a jak často je potřeba naložit, aby teplota v kuchyni nepřekročila únosnou hranici a přitom to vytopilo i vedlejší místnosti, je celkem umění. Protože netopím celý den, ale jen od příjezdu do zahrady do večera, tak za asi osm hodin topení spotřebuji, podle druhu dřeva, asi dvě zelinářske bedýnky paliva. Stačí to na to, že při mírných nočních mrazech neklesne teplota v kuchyni pod 15 stupňů. Výhodou je, že od kamen se teplo naakumuluje do zdí, takže sálají teplo i po odjezdu večer domů.
Tímto stylem máme toho starého dřeva do Vánoc, možná i déle. A když vše ztopíme, můžeme pokračovat i těma dřevníky, dřív než spadnou někomu na hlavu. Když však budeme mít v kuchyni sporák, tak bude potřeba i pořádné tvrdé palivové dříví k němu, ať se nemusí přikládat každých dvacet minut a ať teplota nekolísá. Plánujeme na něm i vařit a také péct.
