Jana s černou mašinou
Když jsem nedávno říkal kamarádovi, že Lenka jezdí na motorce, velmi ho to překvapilo. A ještě víc, že už několik let. Kamarád Miro je, zda vlastně byl velký motorkář za „oněch“ dob. Ještě stále je v našich končinách nezvyklé, že na motorce jezdí sama baba. A přitom já jsem znal motorkářku již v osmdesátých letech minulého století. I tehdy to byl velký rozruch.
Bylo to v posledním ročníku gymnázia, když se před školou objevila poprvé štíhlá a vysoká spolužačka z vedlejší třídy Jana a na sobě měla černou kombinézu a právě sesedla z černé Jawy 350. Když si dala dolů černou integrální přilbu, objevily se její zářivé a dlouhé blond vlasy. Nejméně polovina chlapců vzdychala při pomyšlení na Janu motorkářku a druhá na tu mašinu.
Já jsem v té době jezdil jen na malém Jawa 23 Mustangu, padesátkovém dvoutaktu. Roky jsem už měl, jen papíry ne na velkou mašinu. Dokonce i tu třistapadesátka jsem měl k dispozici. Otcova starší motorka, na níž už sám nejezdil, se za rok stala mým ořem, se kterým jsem brázdil cesty a silničky okresu. Také byla černá. Ale na tu nablýskanou Janinu mašinu neměla.
Jana nebyla typ, co by na svou motorku balila kluky. Byla to svobodná a nezávislá dívka a motorka jí dávala volnost. Jak to již bývá, po maturitě jsme se všichni rozběhli do světa. Někdo na vysokou školu, někdo do zaměstnání a někoho čekala svatba a rodina. Kde je konec Jane i její motorce netuším, nic o ní nevím.
Ale stále je mi sympatické, když vidím kočku, jak sama řídí motorku a není jen ledvinkou, přívěskem na někoho stroji. I když na druhé straně chápu drobné obavy o Lenku u její mámy. Jsou pochopitelné. Věřím ale, že Lenka jezdí s rozvahou, věřím, že ví, že plyn se přidává hlavou a že na každém výletě je nejdůležitější vrátit se domů zdravý.
Jediné, co mě mrzí je skutečnost, že v přilbě s tmavým štítem a kožené kombinéze často nepoznáte, že proti vám jede na motorce dívka, která vyznává stejné hodnoty, jako mnozí jiní nejen motorkáři. Svobodu a nezávislost.
