Stojím si tak podvečer na podestě pro lavičku pod ořechem a dívám se na naši malou aprimiru a říkám si, že za těch osm let, co je na tomto místě, ani moc nevyrostla. A vzpomenu si při tom na jednoho moudrého pana doktora.
Téměř vždy před odjezdem domů nebo odchodem na lůžko si najdu trochu času a při setmění si sem vyjdu spolu s naším pejskem. Ve vesnici už je klid, většina lidí už zalezla k televizím a nechávají si vymývat mozky, tak se v tom tichu dívám na náš i sousední pozemky, obdivuji tu krásu kolem a mimoděk si při rekapitulaci toho, co jsem dnes stihl a co nevydalo, vzpomenu i věci minulé, občas rozjímám. A pohled na malý stromeček mi připomene dávnou polemiku s jedním uznávaným ovocnářem.
Takto vypadala aprimira v roce 2016, kdy jsme ji sem asi jako čtyřletou převezli ze staré malé zahrady .
Samozřejmě že stromek zesílil i vyrostl do výšky a byl by možná ještě vyšší, kdyby ho přítelkyně nebyla občas stříhala. No ale každý strom má své limity a ty jsou dány zejména geneticky, jak podnože, tak roubovaného vrchu. Zkrátka moderní odrůdy moc nevyrostou, jsou záměrně produkovány tak, aby v moderních malých a zejména městských zahradách mnoho místa nezabíraly. Všichni chtějí mít trochu ovoce, zavařuje se málo, nepálí téměř nikde a nač by komu byly stovky kilogramů ovoce z několika stromů. Obírat je třeba ze země a pokud možno bez jakéhokoli náčiní, nanejvýš tak z malého žebříku.
A ještě si všimněte ten malý stromek vzadu mírně vlevo, to je malá jablonka, původně vypadala jako keř, zřejmě semenáč. Dnes scéna vypadá úplně jinak.
Na jaře 2024 Aprimira ve středu, nalevo ořech, vpravo jabloň
Na jaře 2016 je ořech vlevo za tyčí plotu, jabloň vypadá jako keřík, je k ní opřena ohrada, ten velký strom vpravo je sousedův ořech
A to je pointa celého příběhu diskuse s panem doktorem ovocinářem.
Polemika se vedla kolem toho, jestli má smysl pěstovat ovocné stromy jako palivo. Abych byl přesný, můj názorový oponent se vyjádřil, že pěstovat ovocné stromy jako palivo je nesmysl. Přitom já jsem to neobhajoval ani nedoporučoval nebo snad nevydával za nějakou výhodu. V té debatě jsem se vyjádřil, že nemáme problém vysadit semenáč jakéhokoli ovocného stromu, abychom mu dali šanci ukázat, jaké ovoce bude dávat. A v případě, že nám nebude chutnat nebo s ním budou nějaké problémy, poslouží strom, po deseti či patnácti letech, jako palivo do kamen či grilu.
Dostal jsem lekce o tom, jaká je to dřina vysazovat stovky doma v chladničce stratifikovaných pecek nebo vysévat jablečnou či hruškovou kaši, aby z toho vyrostly stromky, starat se o to, zavlažovat, plít a selektovat skutečně vhodné stromy pro další pěstování a v podstatě plýtvat místem.
Ale pokud někdo takto šaškuje kolem semenáčů a pak ovocnou zahradu polévá stylem „několik kubíků vody ze zdroje na ovocné stromy denně, neboť mám vydatný zdroj“ (a zřejmě má příliš propustnou půdu pro takové pěstování, asi chybí humus), tak se s ním dá jen souhlasit. Toto dělat, abych si za deset let mohl přitopit ve sporáku a uvařit nedělní oběd je fakt hovadina. Stejně jako to, že studovaného člověka vůbec může napadnout taková myšlenka a že si představuje takový sled událostí, na jehož konci jsou polínka do pece. To mají v hlavách piliny?
My máme již trojciferný počet stromů a opravdu velký pozemek, ne nějakou malou zahrádku u domu či v zahrádkářské kolonii. Stromy poléváme při výsadbě a dopřejeme jim dostatek vody první rok, případně v tak extrémních vedrech, jako byly v létě 2022 dostanou jednou za týden za kbelík. Hlavně se ale postaráme, aby si vodu udrželi a aby se voda udržela i v jejich okolí. Tedy žádné vyokopávané obrazce suché vyprahlé půdy bez života a tedy bez humusu a tedy bez zadržené vody. Jako na ilustračním obrázku níže.
Z toho počtu stromů jsme my dva vysadili dvě třetiny. A docela dost z nich je semenáčů. Jsou mezi nimi broskve, třešně, hrušky, jabloně, ořechy, moruše, kaštany, ale také keře lísek. Mnohé už rodí a ne špatné ovoce, některé přímo vynikající. Pořízení sazenic nás nic nestálo! Ani gram času, ani gram elektřiny do chladničky.
Stačí mít oči otevřené a pěstovat přírodním způsobem, což v tomto kontextu znamená zejména nesekat hlava-nehlava furt dokola trávu, kde se objeví a mulčovat listím, které většina lidí likviduje . Potom snadno najdete například nový vlašský ořech či kaštan a jen jej přesadíte na dobré místo.
Vlašský ořech, který zasadila vrána
Chutné broskve sníme a pecičky strčíme do květináče blízko terasy nebo ke plotu (a označíme). Stratifikaci a přirozený výběr učiní za nás příroda. Přežijí jen životaschopné jedince, které příští rok mohou jít do velkého květináče nebo na místo v zahradě. Jistěže že broskev je malý strom, ale dáte-li šanci kaštanu, ořechu či hrušce, moruši nebo jabloni, tak to jsou impozantní stromy. Jednu takovou jabloň jsem musel likvidovat , tak vím, co je to dřeva.
A další dvě kandidátky mě v dohledné budoucnosti čekají, dost bude práce i s tím, co je třeba nyní oříznout. Zmlazovat budeme i dvě statné hrušky, a naše teleskopické nářadí přijde velmi vhod. A pak Motúčko na odvození dřeva.
Takže pokud doktor žije celý život mezi šlechtěnými nízkokmennými stromky, aby s jejich plody vyhrával výstavy, tak pro něj je myšlenka použití dřeva ovocných stromů jako paliva nepředstavitelná. Malé, nízké a s tenkými kmeny, pomalu to roste, to je opravdu k ničemu. My máme raději poctivé ovocné stromy, pro které není problém přerůst přes deset metrů, mají mocné kořeny a tlusté kmeny i větve. A kdyby náhodou jejich ovoce nemělo patřičné vlastnosti a dobrou chuť, nic se neděje, vždy budou užitečné například i v té peci či udírně. Protože stromy starých odrůd nevyžadují tolik péče, jako moderní choulostivé odrůdové fiňavky, není ani takový výsledek pro nás problém či ztráta. Navíc jich můžeme pěstovat skutečně velké množství vedle jiných listnáčů i jehličnanů. Ještě se nám tam je taková stovka vejde
Ale opravdu ovocné stromy nepěstujeme primárně jako palivo. Přestože každý takový strom představuje energii, kterou nemusíme kupovat.
