V pátek 30. srpna mělo být docela pěkné počasí a tak jsme se vybrali z Dedinek na první cyklotúru. Naplánoval jsem delší trasu až do Nízkých Tater, ke prameni Hronu pod Kráľovou Hoľou. S tím, že pokud se nám bude chtít, sjedeme až do Telgártu, případně se naobědváme a opět vyšplháme do kopců. Navzdory předpovědi slunce ne a ne vyjít, stále bylo pod mrakem a ani teplota nedosahovala slíbených 18°C, tipuji tak do 15°C. Naštěstí přítelkyně koupila teplé cyklistické kalhoty pro nás oba, i nepromokavé bundy, takže jsme se nemuseli bát ani těch pár kapek deště, co se pokoušeli nás vystrašit. Jen dolů z kopců jsme konstatovali, že by se nám hodily v takových podmínkách pod helmy i čepice, na čelo a na uši. Nebo čelenky.
Zima nám dlouho nebyla. Z Dedinek jsme vyjeli kolem hráze na první kopeček a potom po hlavní začaly stoupat směrem na Stratenú. Na mapě ten kopec nevypadal tak špatně, ale teď nás docela zahřál. Hned za vrcholem jsem si všiml odbočku dolů z kopce doprava po šotolině a na sloupku značku cyklostezky do Dobšinské Maše, tak jsme si řekli, že domů to zkusíme tudy. Sjezd do Stratené jsme si vůbec neužili, neboť hlavní silnice je tak rozbita a má tak zničené krajnice, že člověk má co dělat, aby se stíhal vyhýbat jámám a stále třeba brzdit, jinak si rozbijete nejen přilbu, ale i hlavu. Silnice dolů z kopce nás opět vychladila, ale jsme si také uvědomovali, že na zpáteční cestě budeme muset ten kopec vyšlapat.
Romantika v Stratenském kaňonu
Vesnice Stratená vypadá hezky a člověk se má na co dívat. Hned za vesnicí holku překvapila dopravní značka „Tunel“, protože byla v tomto kraji poprvé. No před ním jsme odbočili doprava na starou cestu přes Stratenský kaňon. Vjezd autům z obou stran blokují betonové zátarasy. Škoda, možná bych si po letech opět zkusil ten adrenalin ? Ačkoli jsou po kaňonu rozmístěny informační tabule, nikoho jsme tu nepotkali a tak jsme si jízdu na kolech vychutnávali jen my dva.
Minuli jsme Dobšinskou ledovou jeskyni i odbočku na Vernár, zapření do pedálů, protože prakticky celou trasu cesta stoupá. Alespoň nám nebyla zima ? Cestu od Telgártu na Vernár známe (z auta), tak jsme toužebně očekávali zlom cesty a dolů známou siluetu pramene. Vždy když jsme jeli kolem autem, jsme neměli čas se tu zastavit, tak jsme si to vynahradili teď. Sjeli jsme prudkým svahem po dobrém asfaltu a zabočili doprava na šotolinové parkoviště. No parkoviště, prakticky se jedná o širší cestu. Malé auto se zde otočí, velké s problémy a více aut už se zde zamotá. Zajímavé, všude jsou navigační tabule, které vás vedou k prameni Hrona jako k turistické atrakci, ale když sem přijedete, nic zde není. Ani pořádně místo k zastavení, abyste jiným nepřekáželi, ani stojan na kola, ani kde si odpočinout, dát si svačinu či oběd. A ještě i ten odpadkový koš vypadá, že je zde od jara a nemá ho kdo vynést… Divně si představují ten turistický ruch. Je zde i reklama na levné ubytování, dokonce s Wifi, jen nevím, jestli najde hlavně přítelkyně odvahu ještě jednou zkusit ubytovat se v tomto regionu.
Informační tabule
Lákavá ponuka, ale skúsenosti hovoria svoje…
Okrem informácií samé zákazy. Že by to mohlo byť pekné piknikové miesto s povoleným ohniskom… Ešte by sem turisti chodili!
Pohľad od hlavnej cesty
Pod Kráľovou hoľou
Rozhodli jsme se, že do Telgártu nepojedeme. Udělal jsem tedy pár fotek a dokud nám začala být opět zima, vyšlapali jsme pár set metrů výš, na Besnik, odkud jsem se pokusil v tom špatném počasí nafotit Královu Hoľu. Jednou se mi možná konečně podaří na ni vyjet s kolem. Nemohl jsem si nevšimnout i značku cyklostezky na Rejdovskú priehybu, ale po špatných zkušenostech s povrchem zdejších „cyklotras“… Ze začátku to vypadá slibně, ale znáte to. Když cyklistu lapají, pěkně mu… sypou pod kola. A pak si krky vylamujeme. Všechno jsou to cesty pro těžké náklaďáky s dřevem a i tak vypadají, nic na tom nezmění ani tabulka pojišťovny.
Rázcestie v sedle Besník
Cyklotrasa je vlastně dřevotrasa
Vyšlapali jsme tedy ještě kus výš a začali se spouštět k Pustému Poli. Před křižovatkou na Vernár jsem si všiml cestou k prameni odbočku do lesa s vyznačenou cyklostezkou, tak že tedy zkusíme, jak to vypadá. Zabočili jsme tedy doleva. Cíl měl být po 3,5 km, uvidíme, kam až dojdeme. Povrch byl asfalt, kvalitní lesní cesta, místy dosypání šotolinou. Mírné stoupání, šlo se docela fajn. Po dvou kilometrech jsme došli k místu, kde se: a) začala cesta zvedat, b) asfaltový povrch se změnil na kamenitý, c) nacházela se zde dřevěná chatka lesních dělníků s venkovním sezením a povoleným ohništěm. Tak jsme se tady zastavili, opět si dali po cereální tyčince, co s sebou vozíme na výlety, napili se vody a po krátkém oddechu jsme se vrátili zpátky na hlavní cestu. Až cestou zpět jsme si uvědomili, že je to vlastně cesta do kopce a že dolů to jde úplně samo. Zřejmě se nám vrací kondice ? Pokud pojedete na kole kolem a máte čas, zajděte si do lesa ty dva kilometry, vyplatí se. Pěkná cesta, pěkná příroda, pěkně strávená chvíle. A to v Slovenském Ráji neříkám často! I když tento prostor je vlastně Národní park Nízké Tatry.
Cyklostezka pro vétřiesky
Odtud už cesta až do Stratené (14 km) pouze klesá, s výjimkou pár hrbů, takže jsme se velmi neunavili a připravili jsme se zejména psychicky na stoupání na kopec mezi Stratenou a Dedinkami. Dobře nás opět ohřálo, no musím říci, že jsme ani jednou netlačili, zvládli jsme to vyšlapat. Těsně před vrcholem jsme zabočili doleva na Dobšinskou Mašu po značené cyklotrase. A to jsme neměli dělat! A ani vám to nedoporučuji, pokud nepatříte k adrenalinovým cyklistům a berete kolo jako nástroj výletů a potěšení.
Šotolinových povrch se po pár set metrech změnil na polní cestu, ze které vyčnívají velké ostré bílé kameny a člověk při neustálém brzdění a hledání nejméně problémového směrování uvažuje, zda si spíše prorazí na těch kamenech duši nebo koleno. Naštěstí bylo sucho, tak se až tak neklouzalo. Po pár set metrech se povrch opět změnil, kamenitou cestu doplňovaly hluboké koleje, kde projde jen Gazík. Raději jsme to chvíli tlačili dolů kopcem, mám rád i své kolo i své tělo a moje operována páteř nepotřebuje pád na tvrdou zem. Škoda, že jsem to nenafotil. A vůbec si neumím představit, že bych to měl jet z opačné strany, do kopce.
Ve vesnici se povrch cesty konečně mění na asfaltový, přestože svah je stále strmý. Sjeli jsme dolů, projeli vesnicí či spíše osadou a směrem k Dedinkám zase museli vystoupat do kopce, za co mě přítelkyně „ocenila“, že nač jsme sjížděli dolů z kopce a zase jdeme nahoru, když už jsme jednou nahoře byli. Celkem jsem ji chápal, na rozdíl od toho, co tu zkratku pro vétřiesky nechal označit cyklostezkou. Fakt mají na turistický ruch v této, ehm, lokalitě, divné názory.
Po chvíli jsme sjeli k přehradní zdi a za křižovatkou na Mlynky jsme se nezadržitelně blížili ke svému penzionu, kterému budu věnovat zvláštní článek. Celkově jsme i s různými zajížďkami absolvovali na tomto výletě 55 km a nastoupali jsme 1290 m. Neuvěřitelné, ještě před dvěma měsíci jsem byl unavený po 300 metrech. Pravda, teploty se tehdy pohybovaly kolem 30 ° C. Přikládám i mapu trasy, kdybyste si to chtěli po nás zopakovat. Jen nazpět se vracejte pěkně po hlavní.
