Půjdeme do většího?

Tuto otázku si lidé obvykle kladou, když uvažují o přestěhování do většího bytu nebo domu. A přestože tento problém u nás nehrozí, ba možná zanedlouho by nám stačil i menší byt, otázka se u nás objevuje, ať už ve „vzduchu“ nebo i nahlas vyslovena, v poslední době stále častěji. Už dlouho totiž vážně uvažujeme nad tím, že opustíme současnou zahrádkářskou osadu a budeme „hospodařit“ ve větší zahradě. No hlavně na úplně jiném místě. Pěstování ovoce a zeleniny se nechceme vzdát, i když stále bydlíme v paneláku, ale je nám jasné, že takhle to dál nejde. Nebo později nepůjde vůbec.


V posledním období se v uzavřené zahrádkářské osadě událo několik věcí, které se nám nelíbí, ale se kterými v současnosti nedokážeme pohnout. To, že někdo „z vedení“ zamkne na druhý zámek hlavní bránu do osady a nedovolí vjet autem dovnitř nikomu, to by se dalo přehlédnout. Chápeme, že polní cesty v části osady jsou rozmočené, ale ne všechny jsou tak měkké, že se po nich nedá autem vjet a dovézt nebo odvézt materiál právě v té době, kdy to my potřebujeme. Chápu, že pro samozvaného policajta je jednodušší omezit všechny zahrádkáře, než efektivně vyřešit právě ty dva nespratníky, kteří se nevejdou do kůže.

Nedávno někdo v rámci opravy na své zahradě skočil část plotu a právě tudy se do osady dostali divočáci a důkladně rozryli několik zahrad. Takže už ani členství ve Svazu zahrádkářů a pravidelné placení poplatků a účast na schůzích, kde se hlasováním rozhoduje o všech důležitých otázkách, už nic negarantuje?

Současné zákony a způsob vedení zahrádkářské osady nedokázal zabránit situaci, že se do některých zahradních chatek nastěhovali jednotlivci, ale i rodiny s dětmi ve školním věku, a kromě toho, že chatky trvale obývají a o zahradu se nestarají (vždyť kdo by si kupoval zahradu, aby na ní pracoval, když podporu a sociální dávky mu přijdou poštou a může je pak nechat v Lidlu), tak pravidelně obcházejí zahrádky po setmění a kradou nejen dřevo na grilování, ale i úrodu a také při tom poškozují cizí zahrady. Chov slepic nebo koz či psů je samozřejmé a jelikož ploty, které mají kolem „svých“ pozemků nastavěné, nejsou dobré, sem tam se slepice prohrabávají i v záhonech sousedních pozemků. Do toho všeho vás pozemkový fond nutí odkoupit si zahradu co nejdříve, ačkoli sousedům, kteří se snaží dlouhá léta o odkup půdy, kterou obdělávají, v odkupu brání všelijakými obstrukcemi.

No a do toho se přidal problém s chatkou, či spíše její základy. Chatka z cihel se naklání spolu se svým základem, ale terasa, s níž má společnou střechu, stojí se svým odděleným základem na místě. Výsledkem stavebních nezkušeností bývalého majitele zahrady je nutnost investovat do opravy chatky. A i ta ocelová nádrž na vodu si žádá odchod do důchodu.

Suma sumárum uvažujeme o změně. Pokud mám investovat do něčeho, co nedokážu ochránit a stát, který to nedokáže také, mi brání použít efektivní metody ochrany mého majetku, tak chci investovat do svého. Bez omezení přístupu, plochy, garancí, že najdu jablka na stromě a dřevo v kůlně, když po třech dnech do zahrady opět přijdu. Proto jsme si prohlédli nabídky zahrad na prodej ve vesnicích v okolí. Namísto investování do oprav v zahradě, kde to už nemá význam, raději ty peníze vrazíme do skutečně soukromého pozemku. A větší pozemek nám umožní méně stísněnou výsadbu ovocných stromů a keřů, více vyvýšených záhonů či stavbu skleníku. Starý dům, který se nachází téměř na každém z pozemků, které jsme si vyhlédli, poslouží jako trochu větší zahradní domek na odkládání nářadí a jeho střecha se stane zdrojem dešťové vody.

Ne všechny pozemky jsou ideální, ale naše vnitřní rozhodnutí je učiněno. Když najdeme pozemek rozlohou i polohou vyhovující našim permakulturním zahrádkářským metodám, opustíme zahrádkářskou osadu i nefunkční zahrádkářský svaz. Půjdeme nejen do většího, ale hlavně do svého.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *