Před pár lety jsem si přečetl v jednom článku známého pěstitele poznámku z jeho cest po světě. Na Novém Zélandu prý nic nesejí přímo do půdy, ale všechnu zeleninu pěstují ze sazenic. Je to prý proto, že v tamních podmínkách všechna semena v zemi jestli neshnijí, tak je něco požere. Proto i takovou zeleninu, kterou jsme zvyknuti u nás vysévat přímo do záhonů, u nich musí nejdříve předpěstovat a už jako hotové rostlinky dávat do země, protože by jinak nic nevypěstovali. A co u nás? Budeme stále vysévat anebo také budeme nuceni přejít u všechny zeleniny na sazenice?
U paprik a rajčatech nebo kalerábů považujeme za samozřejmé, že do záhonů anebo skleníků dáváme při vhodné teplotě okolí už hotové sazenice. Někteří si je dokážeme předpěstovat sami, nemusíme kupovat na tržnicích a v specializovaných prodejnách sazenice často neznámých odrod a původu. A dokonce ani neznámého původu osivo nekupujeme, ale si připravujeme vlastní z odrůd osvědčených v našich podmínkách. Ale umíte si představit sázet sazenice mrkve nebo petržele, hrachu? Okurky a hokaido dýně u nás už raději sázíme jako sazenice. Proč? Právě proto, že semena v zemi vždy cosi požere.
Nebyl jsme na Novém Zélandu, nevím, jaké je u nich podnebí a jak se mění. Zato si všímám, co se děje u nás. Jsem dalek od toho, abych tvrdil, že „takové zimy nikdy nebyly“ anebo „takové horko v létě nikdy nebylo“. Něco už totiž pamatuji. A vidím, že už od mého dětství se místní počasí mění v jakých si sedm až desetiletých cyklech. Že by ElNiňo? A v obdobích po mírné zimě, kdy je sněhu málo a mrazy téměř žádné, je pěstování úplně jiné, jako když roky po sobě v prosinci navalí sněhu a mrazy jsou až do konce února. Stejně tak jsem dalek od toho, abych burcoval do boje proti klimatické změně. Moje cesta je pochopit, co se děje a přizpůsobit se, teda aby dopady těchto dějů, chcete-li změn, na mne byly co nejmenší.
Když je o půdu dobře postarané, a tím rozhodně nemyslím na podzim zorané, na jaře zrotavátorované a dobře pohnojené syntetickými hnojivy, tak je v půdě čilý život. A to nejsou jen žížaly, které nám pomáhají hnojit půdu, ale i jejich predátoři, teda krtkové a krtonožky. A spousta jiné drobné „havěti“, která si pochutnává kromě jiného i na vysetých semínkách. Zatímco proti krtonožkám si umíme pomoct, ať už mechanickou zábranou anebo přírodním odpuzovačem Talpa, horší je to s „neviditelným nepřítelem“.
Už hodněkrát se nám stalo, že jsme museli mrkev, petržel, ředkvičky, ale i okurky a dýně vysévat vícekrát za sebou. Semena v půdě „zmizeli“. Proto u dýní a okurek vyséváme nejen do záhonů, ale i do výsevných nádob. Když se zadaří a semena v záhonech vyklíčí a vyrostou z nich životaschopné rostliny, fajn. Ale jestli to většině případů nevyjde, tak máme hotové sazenice, které dáme na ty opuštěná místa. Samozřejmě, že semena nekupujeme, ale používáme vlastní osivo z minulých úrod, takže je vlastně „zadarmo“.
Mimochodem, všimli jsme si, že v boji proti škůdcům osiva nám umí výborně pomoct náš malý pejsek. Ne, že by rozhrabával záhony a ničil nepřítele, na to velmi dobře vychovaný a ví, že do záhonů se nevstupuje. Jen několikrát ročně je ho potřeba trimovat, vytrhávat starou srst. Je toho za celkem slušný kyblík. A s takovým množstvím přírodního materiálu, v podstatě rohovinou? Samozřejmě, do záhonu s tím! A za hrst tohoto materiálu na dně každé výsevné jamky způsobilo zvýšenou ujatelnost semen okurek a dýní v půdě. Že by ten pach odpuzoval anebo je podzemnímu hmyzu nepříjemné prodírat se tím materiálem? V každém případě se už na jaře hospodyně těší, jak vytrimuji psa a ona bude mít přírodní hnojivo i ochranu pro svou vysévanou zeleninu.
